Kilimandžáro, to je především výzva. Výzva, kterou buď okamžitě zamítnete, nebo jí podlehnete. Jednoho dne vás parta dobrých přátel a zároveň klientů přesvědčí, že je třeba jí podlehnout, a vy, bez svého vlastního vnitřního přesvědčení o vhodnosti nebo nevhodnosti tohoto nesmírně náročného výstupu pro vaše klienty, se přistihnete, jak vše pečlivě studujete, připravujete a nakonec posíláte nabídku. Přátelé neváhají, okamžitě s nabídkou souhlasí a najednou je tu skupina 12 nadšenců, z nichž nejmladšímu je 40 a nejstaršímu 67 let, kteří této výzvě budou čelit. Čím více se ale den "D" blíží, tím více ve mně sílí pochybnosti o vhodnosti a bezpečnosti tohoto výstupu pro celou naši skupinu. Vždyť ani tak dobře připravená Martina Navrátilová, nebo Roman Abramovič , výstup nedokončili a horu nezdolali. 


Autor a průvodce: Ing. Milena Vančurová

První den výstupu zahajujeme registrací u Maranga gate. Oficiality jsou trošku zdlouhavé a tak zatím zjišťujeme u těch, kteří se již "odregistrovávají", zda to "dali" a jaké to bylo. Většina z nich optimisticky říká, že vyšli na vrchol, ale že to bylo těžké, že byla hrozná zima atd. To ještě netušíme, že informace jsou v podstatě nepřenositelné. Dokud to všechno nezažijeme, nemůžeme jim rozumět, ani to pochopit. A tak vyrážíme velmi optimisticky z nadmořské výšky 1970 m.n.m. velmi pomalým tempem z Maranga gate na náš první úsek do Mandara hut do nadmořské výšky 2700 m.n.m. Prospa nám představuje své další kolegy - jeho zástupcem je průvodce Simon, další pomocní průvodci jsou pak Kevin, Makula a Leonard. O dalším personálu zatím nic nevíme a také ještě netušíme, že na naši 12 členou skupinu je celkem 28 osob personálu. 5 průvodců, 2 kuchaři, 3 číšníci a 18 nosičů.

Nechápeme, proč jdeme tak pomaloučku (to se ale později ukázalo jako jedna ze 3 zásadních podmínek úspěšného výstupu) a tak si alespoň zpíváme. Procházíme deštným lesem, fotografujeme, zdravíme se s těmi, kteří už mají výstup za sebou a přejí nám good luck! (ani netušíme, jak moc ho budeme potřebovat). A taky pijeme! Vodu samozřejmě, protože naším úkolem je vypít cca 4 litry vody mimo další tekutiny jako čaj a polévka. I tato podmínka, kterou jsme museli opravdu pečlivě dodržovat, se později ukázala jako zásadní. Po asi 4 kilometrovém výstupu máme svůj první oběd v přírodě, a velice nám chutná. A pak už nás čekají poslední 2 kilometry do chatového campu Mandara Hut, kde strávíme svoji první noc. Všech 12 účastníků expedice je ubytováno v jedné místnosti nad jídelnou, protože jsme dorazili jako poslední a všechny chatky pro 4-6 osob už byly rozebrány. Nevadí, hlavně že nám nepřidali nikoho cizího. Je to docela sranda, až na to, že se tu noc skoro nevyspíme. Dodržení pitného režimu donutí každého minimálně 2x za noc odejít na záchod a tak při vrzání schodů, dveří, patrových postelí, jsme vlastně permanentně všichni vzhůru nebo v polospánku. Nevadí, snad bude další noc lepší. Ještě než jsme se uložili ke spaní , absolvovali jsme aklimatizační výstup asi 100 m výškových nad camp a vrátili se zpět. I tato třetí zásada se později ukázala jako rozhodující.

Další den po snídaní stoupáme ještě chvíli deštným lesem a hned nad campem narazíme na nádherné černobílé opice. Jmenují se black and white. Nikdy jsme podobné neviděli. Je tu také modrá opice Blue monky (my ji vidíme jako černou, ale průvodce tvrdí, že je modrá).Po krátkém focení už stoupám pomalu vzhůru. Dnešní trasa měří 11 km a projdeme při ní krajinou s krásnými dřevinami, vřesovišti a endemickými rostlinami až do campu Horombo Hut v nadmořské výšce 3.700 m.n.m. Během tohoto dne ještě někteří účastníci výstupu zpívají a vydávají různé zvířecí zvuky a tak se Prospa baví tím, že jim přiděluje přezdívky ze zvířecí říše. Honza je Simba (lev), Lubo je Zebra, Dorik je Dragon, Pavel dostává jméno Leopard a Karel Rainow (nosorožec). Neustále šlapeme v pomalém a pravidelném tempu, za pokynů našich průvodců: pole, pole….pomalu, pomalu, dodržujeme pitný režim. V poledne dorážíme na místo, kde máme připravený teplý oběd. Bohužel ale těsně před ním začíná pršet a vlastní oběd proběhne za opravdového lijáku, kdy někteří radši jídlo vzdáváme, jiní ho dojídáme na odpudivých dřevěných kadibudkách…. Déšť sice neustává, ale je již mírnější a tak se vydáváme dále. Prší po zbytek výstupu, nálada poklesla a najednou začínáme chápat, jak velkou roli počasí bude pro náš úspěšný či neúspěšný výstup hrát. Celí promočení, prochlazení a unaveni se ubytováváme v chatkách se čtyřmi palandami a minimálním prostorem cokoliv pověsit nebo usušit. Mírné napětí v každé chatce ustupuje až s převlečením do suchého oblečení a teplým čajem s popcornem. Mytí v malých umyvadýlcích a aklimatizační výstup dnes odkládáme. Stačí ale hodina v teplém spacáku a vše je opět v pořádku. Zatím se všichni cítí dobře, žádné příznaky z nadmořské výšky a tak nás optimismus zatím neopouští. Jen doufáme, že se ráno probudíme do slunného dne.

Ranní budíček v 6 hodin ukazuje, že nebe je bez mráčku a čeká nás hezký den. Po ranní hygieně a vydatné snídani (vždy kaše, toust, vajíčko, máslo, marmeláda, teplý čaj nebo kakao, káva) se vydáváme na další výstup 1000 m výškových, 9, 3 km vzdálenostních. Tentokrát už se pohybujeme vysokohorským pásmem, kde pomalu zmizely keře a krajina přešla přes vřesoviště v horskou savanu. Postupujeme velice pomalu, snažíme se šetřit energií a tak už moc nemluvíme. Přesto se však všichni cítíme dobře, nikdo z nás nemá žádné výraznější problémy a jsme schopni vnímat všechnu tu krásu kolem nás. Vidíme na Kibo, (v řeči kmene čada to znamená něco jako wouw - co to je? U nás něco jako moment překvapení…) vrchol Kilimandžára s bílou ledovcovou čepicí. Dozvídám se od průvodce, že dětem se vypráví pověst o tom, jak Kibo tuto bílou čepici získalo. Dostalo totiž od Mawenzie (vedlejší hory pohoří Kilimandžara) za úkol uvařit k obědu šťávu. Mawenzi vařila Ugali (typické jídlo - něco jako bílá kaše) a když byl čas oběda, zeptala se Kiba, jestli už má šťávu hotovou. Kibo odpověděl, že vaří (kouřící sopka). Vrátila se tedy za hodinu, stejná odpověď, za další hodinu totéž. To Mawenzie rozzlobilo tak, že jako správná žena vzala hrnec vylila všechnu kaši na hlavu Kiba. Od té doby má Kilimandžáro bílou ledovcovou čepici.

Po včerejší zkušenosti s deštěm v čase oběda máme jenom studený balíček, ale výborný. Pečené kuře, vajíčko, chleba, sladký banán, pitíčko…zkrátka super. Jen někteří účastníci se přestávají cítit úplně o.k. Začíná na ně působit pobyt ve vysoké nadmořské výšce. Kolem druhé odpolední dosahujeme 4700 m.n.m. , kde stojí chaty Kibo hut a ubytováváme se - opět všichni v jedné místnosti. Máme tu ale i stůl a večeře bude probíhat přímo na pokoji. Po krátkém odpočinku a zabydlení se nastupujeme na aklimatizační výstup. Stejným směrem jako o pár hodin později v noci vystupujeme ještě asi 100 m nad chatu. Absolvujeme ho všichni a přes velkou únavu ani teď nikdo z nás neprožívá zatím těžké příznaky vysokohorské nemoci. První bolesti hlavy a horší dýchání se u některých členů výpravy dostavují, dají se ale zatím zvládnout paralenem nebo acylpirinem. Po návratu zpět do chaty čekáme na brzkou večeři a připravujeme se na půlnoční výstup. Při večeři už ale někteří účastníci nemají na jídlo chuť a Věra, Jitka a Karel a Jana MUDr. se necítí dobře. Určité napětí je ale cítit z každého z nás. Na rozdíl od doby, kdy jsem výlet připravovala, jsem já osobně kupodivu ale vnitřně přesvědčena, že vše dopadne dobře a že výstup zvládneme všichni. Nevím proč, ale pocit je to velmi silný. Uléháme "ke spánku", který se spíš podobá mdlobám, neustále přerušovaným odchody na záchod (nutné a zásadní je především dodržovat pitný režim). A pak nastává hodina "H" a den "D".

V 23.15 nás budí průvodci, vylézáme z teplých spacích pytlů, navlékáme dle pokynů 4 vrstvy na horní polovinu těla, 3 vrstvy na dolní polovinu těla, čisté teplé ponožky, zimní bundy a já i lyžařské kalhoty. Lyžařské čepice, šály, rukavice a nezbytná čelovka. Na stole je zázvorový čaj a zázvorové keksy, které nahrazují snídani. Málokdo do sebe kousek dostane, ale já zkouším alespoň jeden keksík a pár hltů čaje, což mi ale vůbec neprospěje. Věra požádá naši lékařku o injekci ……, protože její stav z večera se ještě zhoršil. Jitka, která je sama lékařka, to neudělá, což ji pro výstup velmi diskvalifikuje. Nicméně všichni v plném odhodlání nastupujeme na poslední úsek našeho výstupu. Vůbec, ale vůbec nemáme představu o tom, co nás čeká.
Krok za krokem se tmou suneme vstříc nejvyššímu vrcholu Afriky. Prospa určuje pořadí jednotlivců ve vystupující skupině dle našeho fyzického stavu v předvečer výstupu: Honza, Věra,Pavel, Laďka, Milena, Karel, Jitka, Lubo, Jana, Dorik, Jana MUDr. a Marek. Přestáváme vnímat čas a začíná mechanický výstup nocí. Laďka několikrát zakřičí voda, což je signál k napití ale také nadechnutí. Prospa se okamžitě ozývá, že celý tým bude poslouchat pouze jeho povely. Navrhuje zastávku každých 20 minut. Bohužel v zápětí přicházejí zastávky neplánované: jako první zvracím (což je úplně normální v této nadmořské výšce a při tomto výstupu) a už vím, že zázvorový čaj a zázvorovou sušenku jsem opravdu jíst neměla. Ale po tomto aktu přichází velká úleva a tento problém se naštěstí už ke mně nevrátí. V té samé chvíli dostává jako další Dorik průjem a tak téměř stereo se mnou probíhá další fyzický projev působení vysoké nadmořské výšky. A tak se vzájemně chvilku podporujeme pobídkami k pokračování ve výstupu a už se opět pomalinku posunujeme výš a výš. Nevnímáme čas, zimu,tmu, zkrátka nic, jen klademe krok za krokem před sebe. Po další chvíli mě žádá Lubo, že se chce vrátit, že už opravdu nemá sílu. Nemá totiž hůlky a výstup je proto pro něj mnohem náročnější. Sděluje mi, že se vrací, protože už by tam nešel rád. Ujišťuji ho, že nikdo z nás tam v této chvíli už nahoru nejde rád, ale ať se sebere a zkusí to. Prospa mu přiděluje Makulu, který mění tempo výstupu a snaží se ho motivovat. Jana MUDr. mu půjčuje jednu svoji hůlku. Začínáme se mu vzdalovat. Vůbec netušíme, zda se vrací, nebo jde dál nahoru. Zvrací i Karel, kterého utěšuji, že se mu uleví a bude to dobré. Lékařka Jana má plné ruce práce, a přitom má sama co dělat se sebou. Všechna čest Jani, byla jsi úžasná. První skupinka, ve které je Marek, Dorik, Jana, Věra a Pavel vystupuje o něco rychleji, v další skupince mě Jitka oznamuje, že ani ona už nemá sílu vystupovat dál, že počká na Lubu a že se spolu vrátí. Snažím se jí to rozmluvit, ale nechávám jí, ať se rozhodne sama. Postupuji dál, spolu s Honzou, a Prospou, někde ve tmě vedle nás slyším Laďku a Karlem, kterého lékařka Jana již potřetí ošetřuje. Zdá se, že Karlův problém bude větší, než u ostatních. A tak ani nevíme jak, najednou je 6 hodin ráno a my stojíme na jihovýchodním vrcholu Kiba na Gillmans pointu!!!! Zdolali jsme Kilimandžáro!!! Výška 5681 m.n.m. Tam nás již čeká zmrzlá první skupinka, která dorazila asi 15 minut před námi, holky brečí vyčerpáním ale zároveň neuvěřitelným euforismem, když vidí, že se tam drápe taky Laďka, Karel, Honza, já a lékařka Jana. Objímáme se ale taky si všímáme, že Karlovi je opravdu zle. Třese se zimou, je mu zle a pak už jen silně zvrací. Prospa rozhoduje, že musí okamžitě sestoupit dolu. A najednou je tu i Jitka a Lubo, o kterých jsme mysleli, že se vrátili zpět. NEUVĚŘITELNÉ!!!! VŠECH 12 účastníků dosáhlo vrcholu Kilimandžara!!!! Snažíme se udělat společné foto, ale ještě je tma, máme na hlavách čelovky, které svítí proti fotoaparátu, ale vyčerpaný Lubo se snaží tento pohnutý okamžik zachytit. A do toho naléhavé volání, že Karel musí OKAMŽITĚ sestoupit dolů. Padá bleskové rozhodnutí: Laďka jako správná manželka, Lubo i Jitka, kterým také není vůbec dobře, pobudou na vrcholu velmi krátce a snaží se co nejrychleji sestoupat o pár metrů níže, aby se jim ulevilo. Jak se později dozvídáme, Jitka při sestupu téměř omdlí a tak jí Lubo musí píchnout injekci, aby se vzpamatovala a sešla dolů k chatě Kibo. V chatě se rychle uložili k odpočinku, prospali se pro jistotu s malými umyvadélky u postele (už je ale nepotřebovali) a všem se nesmírně ulevilo.