Je nás celkem 16. Já a 15 "účastníků" zájezdu. Najímáme auta (vždy po 8 osobách) a vydáváme se napříč státy Kalifornie, Arizona, Utah a Nevada, abychom navštívili nejznámější parky západu USA. A protože denně ujedeme až stovky kilometrů a já jsem řidič, velmi uvítám zjištění, že moje dlouholetá kamarádka Dana píše svým kolegům do práce zprávy z cesty. A tak ji poprosím, zda bych je nemohla uveřejnit na webu, čímž se zbavuji své vnitřní povinnosti psát. A tak dnes máte možnost začíst se do zápisků z cest očima naší milé účastnice Danušky. Hezké počteníčko. Milena
 

Tak jsme tady. Přistáli jsme zhruba v poledne místního času. Musím přiznat, že let byl úplně v pohodě. Bylo to sice dlouhé a nudné, ale vůbec jsem se nebála.
 

Toto obří letadlo má výhodu, že ho jen tak nic nerozhýbe. Takže za celou dobu 11 hodinového letu jsme si nemuseli ani jednou zapnout pásy, nebyly prostě cítit vůbec žádné turbulence. Zřejmě budu chtít od teď lítat jen velkými mezikontinentálními letadly. A protože jsme letěli proti času, měli jsme pořád den a krásně jsme viděli. Letěli jsme nad Islandem, Grónskem a pak tady nad USA - a viděli jsme už i Grand Canyon. No byla to nádhera. Horší to bylo potom na letišti, kde jsme si museli vystát velkou frontu, abychom imigračnímu úředníku zodpověděli otázky typu: "jak dlouho tu budete, co tady budete dělat, atd. A taky nám sejmuli otisky ze všech deseti prstů (měla jsem problém otisknout můj zdeformovaný malíček) a vyfotili si nás. Pak bylo ještě story s Jardovým kufrem. Stále jsme čekali na jeho kufr a on pořád nikde. Já jsem se šla trochu projít a najednou jsem v rohu letištní haly šla kolem nějakého odrbaného kufru napůl otevřeného a z něho čouhalo kus látky. A já si říkám: "To je stejná látka jako má Jarda na trenclích". No a pak mi to došlo. To je přece jeho kufr! Byl otevřený, zip se zasekl, tak ho převázali provazem a dali tam plombu. Ale vypadá to, že se nic neztratilo a zip už taky funguje. Tak čert ví, co se s ním dělo. Z letiště jsme odjeli do hotelu, trochu si odpočinuli a v šest jsme vyrazili na Hollywood street - celá dlouhá ulice je lemována chodníky s hvězdami, na kterých jsou jména herců, zpěváků. Navíc všude v ulici byly různé postavičky z filmů - supermani, Shrek, atd.a - byly to buď převlečení živí lidé nebo sochy. Prostě vypadá to tu trochu jako v Disneylandu. Zítra nás čeká nejprve prohlídka města a pak jdeme na exkursi do Hollywoodu. A teď jdeme konečně spát, v letadle jsme toho moc nenaspali. Tak dobrou a pro vás dobré jitro.
 

 

Tak dnes jsme vyjeli na prohlídku města malým autobusem. Řídil ho Američan, který zároveň hovořil a ukazoval a Milča překládala. Los Angeles je vlastně složeno z 80 malých měst (pro nás spíš čtvrtí), kde žije celkem 10 mil. obyvatel. My jsme se byli podívat v těch třech nejzajímavějších - Hollywood, Beverly Hills a Santa Monica. Prohlídku jsme začali tím, že nás autobus vyvezl na kopec, kde jsme si udělali pár fotek - nejvíc byl asi focený protější kopec s nápisem Hollywood. Jinak pohled na Los Angeles je zajímavý tím, že v drtivé většině jsou to nízké domy - spíš to vypadá jako obrovská vesnice. Jediné mrakodrapy jsou v části Down Town, kde je pár výškových budov s kancelářemi, jinak je vše nízké a roztahané na obrovské ploše. Do Hollywoodu jsme zajeli již jen na chvilku - většinu jsme si prohlédli již včera. Dnes jsme tam potkávali kromě filmových postav i skutečné hvězdy jako je Michael Jakson, Charles Chaplin, Marlin Monroe, apod. Mohli jsme se s nimi za 1 dolar vyfotit.

Po Hollywoodu nás zavezl autobus do čtvrti Beverly Hills - nádherná čtvrť s krásnými vilami, ze kterých většinou ale není moc vidět, neb mají kolem sebe buď vysoké zdi nebo živé ploty. Ale pár domů známých celebrit jsme viděli. Tak například dům Jenifer Lopez nebo Leonarda Di Caprio (zde právě asi 4 poddaní makali kolem domu), také si pamatuju vilu o 123 místností, která patří známému režisérovi (jméno už nevím). Mně se nejvíc líbil hotel, který má přezdívku podle zde natočeného filmu - Pretty Women - a opravdu to je on a i ulice, kde Julie Roberts byla nakupovat šaty je právě taková jako ve filmu a i ty ceny jsou opravdu jen pro milionáře.

No a pak jsme jeli údajně do nejhezčí části - Santa Monica, kde je prý nejkrásnější pláž. Je zde obrovském molo, kde je spousta obchodů. Měli jsme zde hodinku volno. Litovali jsme, že nemáme plavky a nemůžeme zkusit koupání v Tichém oceánu. Jedině Jarda se rozhodl, že se prostě vykoupat musí, a tak si koupil plavky a zaplaval si v Pacifiku. Ostatní jsme si alespoň namočili nohy.

Posledním bodem dnešního programu měla být exkurse ve filmovém studiu. Ale vstupné bylo 80 dolarů a náš pan řidič nám to docela rozmlouval, že to za ty peníze nestojí. Platilo se hlavně za přístup do parku kolem studia a to byl takový zábavný park ve stylu Disneyland. Takže jsme nakonec nic neplatili a šli jen do části s kavárničkami, obchody se suvenýry, country hospůdkami a před nimi stáli koně, kočáry, lidé - to vše figuríny, ale jako živé. A zase spousta filmových postaviček. Bylo zde i jeviště, kde vystupovali zrovna dvojníci Michaela Jaksona.

Celý den jsme završili návratem na náš hotel metrem. Ale trvalo nám skoro 4O minut, než jsme pochopili, jak si metro zaplatit. Nemohli jsme pochopit, jak si z automatu (člověka z metra jsme nikde nesehnali) koupit jeden ušmudlaný lístek za 1,5 dolaru. Všichni lidé chodili a nabíjeli si nějakou kartu. Nakonec nám jedna ochotná černoška konečně vysvětlila, že si opravdu i kvůli té jedné jízdě musíme koupit kartu a tu si nabít 1,5 dolarem. Karta naštěstí stála jen dolar. Takže, kdybyste někdo jel do L.A., můžu půjčit kartu.
 

3.den opustila naše 16 členná expedice Los Angeles ve dvou vypůjčených mikrobusech, které se stanou v následujících 14 dnech naším druhým domovem.

Cílem naší první etapy bylo město Palm Springs, kde jsme měli zajištěn nocleh. Palm Spring vypadá jako rekreační sídlo někde na jihu Evropy – samé palmy, bílé vily, bazény a hotely. Jen to moře chybí. Za to průměrná roční teplota 33 stupňů svědčí o tom, že jsme v poušti. Toto město hlavně dříve využívala filmová smetánka ke svým rekreačním lázeňským pobytům. S humorem se říká, že průměrný věk městečka je 88 let. Hned jak jsme hodili kufry do hotelového pokoje, skočili jsme do zdejšího bazénu. To horko se fakt nedalo vydržet. Trochu jsme se osvěžili a už nás Milča naháněla zpět do aut (naštěstí krásně klimatizovaných).

Odjížděli jsme do 1. parku Joshua tree,což byla asi hodinka jízdy. Park Joshua Tree to jsou neuvěřitelné skály nebo spíše kopce poskládané z kamenů, které z nepochopitelných důvodů drží na sobě, jukové stromy, kaktusy a hlavně nádherné vyhlídky na kamenité hory a pouštní údolí. Park má rozlohu 2.500 čtverečních km.

Z jedné vyhlídky jsme mohli dokonce vidět hranu, kde se stýkají 2 zemské desky, z nichž jedna se stále více podsouvá pod tu druhou (to jsme pochopitelně neviděli, ale vyčetli z informačních tabulek). No a pak nás na té vyhlídce zastihl západ slunce a to byla nádhera. Doufám, že ta krása na fotkách bude aspoň trochu vidět. Jinak po parku jsme se pohybovali v autech po asfaltových cestách. Všude krásně čisto a decentně rozmístěné WC. Jsou zde i místa na grilování. Spát se v parku nesmí, jen ve vyhrazeném malém campu. Turistů jsme ale moc nepotkali. Více jich přijíždělo jen na západ slunce. A v campu prý většinou spí ti, co si chtějí naopak podívat na východ slunce. Cestou zpátky do hotelu jsme značně vyhladovělí zastavili ve steakárně. To je restaurace, kde u vchodu zaplatíte za příslušný steak (náš byl za 12 dolarů) a za pití. A k tomu máte zdarma celý salátový bufet, včetně příloh, moučníků, ovoce a zmrzliny.

Takže se jsme pořádně nadlábli a jeli do hotelu. Zde jsme většinou padli do postele a okamžitě spali. I když s tím spaním to stále ještě není ono. Časový posun holt ještě zlobí. Někteří z nás (včetně mě) se budíme třeba již ve 4 hod. ráno. No alespoň můžu psát tyto své zápisky.

 

Jediné jídlo, které máme v našem zájezdu dopředu zaplacené jsou kontinentální snídaně v hotelech. Přívlastek kontinentální je zde velmi podstatný. Znalci ví, o čem mluvím. V každém hotelu je to stejné – káva nevalné chuti, mléko, bílý toastový chléb, opékač topinek, máslo, někdy marmeláda a nějaké sladké pečivo (a v Americe je všechno sladké strašně sladké), cornflace a přeslazený džus. To vše podáváno na plastovém nádobí. No ale když je hlad ……
 

4.den odjíždíme na dlouhou cestu cca 530 km (zde 330 mil), opustíme Kalifornii a dojedeme do města Williams v Arizoně, což bude už jen kousek od Grand Canyonu, kam se chystáme v neděli. Cestování po amerických silnicích je celkem příjemné. Zácpy jsou jen ve městech, dálnice mají většinou 4 pruhy v jednom směru, povolená rychlost je ale menší - většinou jen 70 mil/hod (112 km/hod) na dálnicích a na silnicích kolem 55 mil/hod. Z Palm Springs jsme se po asi 100 km dostali na slavnou Route 66 (rovná silnice vede od západu na východ) a cestu lemuje neméně slavná železnice, po níž se proháněl Pacifik. My jsme spíš viděli nákladní vlaky, které byly neuvěřitelně dlouhé. Napočítali jsme kolem 80 vagónů. Protože jsme se pořád pohybovali vlastně v pouštních oblastech, vyhlíželi jsme nedočkavě občerstvovací stanice. Ale to byla bída. Skoro všechna bistra včetně čerpacích stanic byla zavřená. Zničila je konkurence z nedaleké dálnice.
 

Takže jsme nakonec vzali za vděk jedním malým zaprášeným bistrem, kde jsme se napili a také koupili i pár upomínkových předmětů týkající se slavné Route 66.
 

Na silnicích se strašně rádi díváme na nádherné náklaďáky, které mají na kapotách velké množství neuvěřitelně vyleštěného chromu, který se na slunci leskne jako zrcadlo. Jinak provoz na silnici byl strašně malý. Většina aut stáhla zřejmě blízká dálnice. Vypadalo to opravdu jako v amerických filmech, kde na opuštěné silnici projede jedno auto za hodinu. A přitom horko, horko.
 

Cyklistu tady teda určitě nepotkáš. A když se dojede do vesnice, tak při silnici stojí domy, ale nikde nic jiného. Žádné obchody, žádné služby. Když už dojedeme do městečka, je tam Mac Donald, možná ještě jedno, dvě rychlá občerstvení a občas i supermarket. Takže nejčastěji bohužel jíme hamburgery a bagety (přiberu tu aspoň 10 kg). Zajímavé je, že i když tady všichni jezdí v autech, tak i na dálnicích jsou strašně dlouhé úseky než dojedete k čerpací stanici. Jinak benzín, i když prý hodně podražil, tu vyjde na cca 20,- Kč za litr. Nekupuje se ale na litry, nýbrž na galony. Konečně jsme dojeli do města Williams, nádherného westernového města. Náš hotel prý patří k nejstarším ve městě. Jsou to vlastně dřevěné bungalovy vedle sebe.

Odložili jsme kufry a vyrážíme do města. Zrovna se chystala na ulici nějaká westernová show. Všude hraje country muzika (i karaoke! - ale odolala jsem - přece jen má angličtina nic moc) a spousta obchodů se suvenýry. Hospody přesně jako v kovbojkách. Všude živo a mraky turistů. Nakonec jsem neodolala a koupila v jednom obchodě nádherný kovbojský klobouk. A neuvěřitelně mi sluší. Celá naše skupina byla z mého klobouku úplně pryč a stal se předmětem i otevřené závisti. Někteří naši spolucestující si sice už také koupili klobouk, ale na můj nikdo nemá. Jdeme spát a těšíme se na zítřek. Bude to jeden z hlavních vrcholů naší cesty – navštívíme Grand Kaňon. Těšení mi trochu narušuje obava z vyhlídkového letu, ale snad to přežijeme. Spím.
 

Ráno jsme se probudili a vypadalo to zle. Obloha zatažená a i dle předpovědi mělo v Grand Canyonu pršet. Při snídani v altánku před bungalovy jsme se bavili s jednou rodinkou Němců a ti nám řekli, že byli včera v Grand Canonu a protože lilo, nelítala vůbec letadla. To že by letadla nelítala, to bych oželela docela ráda, ale jestli bude lejt, neuvidíme nic ani z těch vyhlídek. No uvidíme.
 

Program je nabitý a nic se přesouvat nedá. Tak jsme vyjeli. Po necelé hodince jsme dojeli na letiště u Grand Canyonu. A ejhle. Začalo vylézat sluníčko. Měli jsme kliku (nebo smůlu? - to se uvidí, až přistaneme). Než jsme se dostali na palubu, byla ještě chvilka času. Rozhodli jsme koupit pár pohledů. No a mně se povedlo, že jsem zřejmě zapomněla po placení peněženku na pultě. Když jsem na to po minutce přišla, byla peněženka pryč a s ní asi 70 dolarů. No co se dalo dělat. Měla jsem zlost a podezřívala jsem jednu tlustou indiánku, která tam vypomáhala v recepci, že to sebrala. Ale důkaz nebyl a za blbost se holt platí. Ale třeba jsem si aspoň tímto smůlu vybrala a naše letadlo se díky tomu v pořádku vrátí. A už nastal náš čas letu. Letadlo měl 20 míst, takže jsme se celá skupina vešla do jednoho. Vzlétli jsme a asi po 5 minutách jsme doletěli nad Grand Canyon. A bylo to něco neuvěřitelného!! To se prostě nedá vypovědět.
 

Nádhera. Zapomněla jsem, že jsem v letadle a že se mám bát. A společně se všema jsem zírala. To, co ta příroda vytvořila, je opravdu neuvěřitelné. Skály v odrazu slunce načervenalé a hluboko dole teče řeka Colorado, která je místy opravdu červená. Konečně vidím, o jaké řece zpívá Vondráčková. Kaňon, který tok řeky modeloval miliony let, je téměř 446 km dlouhý a široký od 500 metrů do 30 km, hloubka je až 1600 metrů. Let trval asi 45 minut. Fotili jsme, kamerovali. Do sluchátek nám po počátečním výkladu pouštěli nějakou symfonii, která dotvářela tu nádhernou scenérii. I když se pak letadlo i trochu "propadlo", strach jsem necítila (budu nakonec i milovnicí létání). Cítili jsme neuvěřitelnou úctu k přírodě, že toto dokázala. Let utekl a za chvíli jsme byli opět na zemi. Dostali jsme další nabídku, kterou jsme všichni využili. Přímo u Grand Canyonu, v turistickém středisku bylo Imax kino, kde jsme shlédli 3D film o Grand Canyonu. Bylo to hrozně zajímavé a efektní. Letěli jsme jakoby letadlem přímo dole u hladiny divoké řeky mezi skálami. Až to vypadalo, že určitě do některé skály nabouráme. Byla zde i historie kaňonu a jeho objevitelů.
 

Po skončení kina jsme objeli auty ještě několik vyhlídek. A fotili a fotili a zírali. Je to opravdu zaslouženě jeden ze sedmi přírodních divů světa.
 

Plni zážitků jsme odjeli do dalšího místa, kde jsme měli zajištěn nocleh - město Page. Příjemný hotel s bazénem. Zde budeme spát 2 noci. V našem zájezdu je většina účastníků ze Znojma, takže není divu, že večery se tráví u vína. Nakoupili jsme celkem výhodně dobré víno v blízkém supermarketu. Popíjíme, povídáme. Ale protože sedíme v teplých večerech venku, musíme láhve vína maskovat. V USA je totiž zákaz pití alkoholu (i piva!) venku na veřejnosti. Neexistuje, že byste mohli sedět třeba i v zahradní restauraci a pít alkohol z flašky, která by byla vidět pro kolemjdoucí. Prý je to kvůli mládeži, aby se nezkazila. Pokrytci!
 

Den končí. Zítra pojedeme do parku Monument Valley, který se nachází v indiánské rezervaci - území patřící kmeni Navajo (čti Navaho). Zde se natáčela řada westernů. Tak dobrou.

První zářijové pondělí je v USA svátek práce - tedy takový náš 1. máj. Řada Američanů vyjížděla už v sobotu na prodloužený víkend. My jsme dle našeho plánu vyjeli za dalším národním parkem - Monument Valley, který leží na území Indiánů Navajo. Indiáni jsou tady kapitola sama pro sebe. Většina žije separovaně v pouštních oblastech. Už i při cestách po Kalifornii jsme naráželi na jejich obydlí. Na dohled od silnice mají ztlučené z pár prken pochybný přístřešek. Na něm ale visí satelit. A vedle stojí auťák. Nechápu, jak tam žijí. Většinou se živí asi jen tím, že na odpočívadle u silnic a všude, kde jsou turisté, prodávají své výrobky. Což jsou hlavně různé šperky - náušnice, náramky, náhrdelníky, ale i vyšívané dečky, malované hrnky atd. Někteří pracují i jako pomocný personál. Území, kam jsme směřovali, dostali Indiáni od státu, který jim chtěl alespoň trochu nahradit zabraná území. Jejich obydlí je zde vidět trochu více než jinde. Ale jinak stále stejný obrázek. Stojí (většinou ženy) u silnice, na stolech mají vyložené výrobky a snaží se prodat…
 

Park Monument Valley, protože je na území Indiánů je vyňat z komplexu parků, na které máme jednu společnou vstupenku. Museli jsme zaplatit extra. No naštěstí jen 5 dolarů. A pak jsme se ocitli uprostřed kovbojek. Snad všechny filmy s kovboji, co znám, se tady musely natáčet. Červené skály, které ve slunci ještě více červenají, zaprášené cesty (poučeni jsme si vzali tentokrát starou obuv, aby nám ta červená "antuka" tolik nevadila) a nádherné pohledy. Těch fotek bude úděsné množství, to nebudeme moci snad nikdy vytřídit. Některé skály připomínaly tvarem různé postavy či výjevy. A všude zase stojí Indiáni a prodávají. Na jednom skalním výběžku byl indián s koněm a ten nás za 5 dolarů nechal vylézt na koně a vyfotit. Ty scenérie vypadaly tak neuvěřitelně kýčovitě - my (většinou ženy) s kovbojským kloboukem na hlavě sedíme na (naštěstí) nehybném (i když živém) koni a za námi červené skály. Jeden náš kolega poslal toto foto dospělému synovi MMSkou a on mu odpověděl: "Za tím vycpaným koněm visí pěkný plakát. No ale náš dvouletý Martínek vám to snad uvěří." Po parku jsme se pohybovali našimi mikrobusy - no byli jsme pěkně vytřesený - přece jen ty cesty byly kamenité. Kromě normálních osobních aut tu jezdí v otevřených džípech průvodci a vozí turisty, kteří si nechtějí svá auta zašpinit od červeného prachu.

Návrat do hotelu v Page. My holky jsme se rozhodly, že využijeme zdejší pračku se sušičkou a vypereme. Obojí za 1,5 dolaru. Byla jsem zvědavá hlavně na tu sušičku. Jarda mi dal k vyprání asi 5 svých oblíbených triček. No ty zkušené mi jaksi zapomněly říct, že ne všechno prádlo se může dát do sušičky. Trička se vyprala opravdu krásně. Ale potřebovala bych, aby si Jarda ubral pár centimetrů na výšku i šířku. Vzal to ale statečně. Nu, co se prý dá dělat. Holt si bude muset nějaká trika zakoupit. Sakra! To se nám to kapesné, ve které rozhodně nebylo počítáno s nákupem pánských triček, pěkně zmenší. A já se tak těšila na nákupy v New Yorku.
 

Musím začít psát mé zápisky mnohem stručněji. Jednak opravdu nestíhám - večer přijíždíme pozdě na hotel a ráno zase hned po snídani odjíždíme - a jednak se s Jardou tahám o počítač. Takže dnešní den opravdu stručně:

Ráno jsme odjeli z města Page, ale hned za městem je obrovská přehrada na řece Colorado, kde jsme se na skok zastavili. Přehrada stojí vlastně ještě v Grand Kaňonu (je 446 km dlouhý). Takže to byl velmi zajímavý pohled - červené skály a mezi nimi obrovská přehrada. Pak jsme již uháněli dál. Opustili jsme Arizonu a přejeli do Utahu. Zároveň jsme si posunuli hodinky o 1 hodinu dopředu (teď jsme oproti ČR o 8 hodin pozadu). A Utah už začal být zelenější (Arizona má ze 70% pouště). Dostali jsme se i do vyšší nadmořské výšky, takže tu nebylo takové horko. Navštívili jsme zde 2 parky. První byl Bryce Canyon - je to menší park, ale řada lidí ho považuje za úplně nejkrásnější. I já si nejsem jistá, zda mě připadal krásnější Grand Kaňon nebo Bryce Canyon. Jsou zde neuvěřitelně zbarvené pískovcové skály - převládá oranžová, ale střídá se s bílou a růžovou. A zase nádherné scenérie a spousta fotek na vyhlídkách. Obávám se, že už mě naše Prachovské skály nebudou nikdy lákat. Druhým parkem byl Zion National Park. A zase neobyčejné kamenné tvary. Vydali jsme se podél řeky, která tekla mezi skálami. Posléze však cesta pro pěší končí a dál se již může jít jen vodou. Řada návštěvníků na to byla vybavená speciálními botami. My jsme si brodění v řece nevyzkoušeli, neboť jsme museli myslet na návrat. Pomalu se stmívalo a čekal nás hotel - tentokrát ve městě Hurricane. A zítra? Zítra nás čeká město hazardu - jedeme do Las Vegas. Casina třeste se!

Opouštíme stát Utah a vjíždíme do pouštního státu Nevady. Hodinky opět posouváme o 1 hod zpět. Po asi 3,5 hod jízdy jsme tady. V hotelu nás ubytují až ve dvě hodiny a tak jedeme zatím na první obhlídku města auty. Projíždíme hlavní třídu a zíráme. Všude stojí obrovské hotelové komplexy, které se často jmenují i vypadají jako velká světová města. A všude začíná vchod do hotelů stejně - obrovskými casiny. Za nimi teprve stojí recepce a další a další obchody a služby. Hotely jsou v podstatě celá města ve městě. A předhánějí se v efektech a lákadel pro turisty a hlavně pro potenciální hráče. Všude proudí davy lidí.

Největší problém je nalézt z těchto komplexů cestu ven. Často se nám to daří až na několikátý pokus. A to ještě vylézáme do jiných postranních ulic, než jsme chtěli. Kasina v přízemí jsou určeny pro obyčejné hráče z ulice. Svítí zde spousta automatů, hrají se různé rulety, poker, kostky, atd. Stojí zde obrovské barové stoly, někde na nich stojí a vrtí se spoře oděné tanečnice a všude hluk, živo. Pro opravdové milionářské hráče jsou kasina ve vyšších patrech, kam se však normální člověk nedostane. Když projdeme kasinem ocitáme se vlastně v obchodních centrech. A všude přepych a kýč zároveň. Například hotel Benátky. Zde v 1. patře je nefalšovaný kanál, na něm jezdí gondoly a gondoliéři vozí turisty a zároveň zpívají. A protože jsme v budově, je zde výborná akustika a jejich zpěv se nádherně rozléhá. Nad hlavou máme umělé nebe s obláčky, které se dokonce umí setmít a rozsvítit hvězdy, když je večer. Jdeme podél kanálu a přicházíme na náměstí Sv. Marka. Kolem nás věrné kopie benátských budov. Lavičky, kavárny, hospůdky - vše jako v Benátkách. Američané nemusí jezdit do Evropy. Stačí zajet do Las Vegas. Kupujeme si zmrzlinu - je pravá italská a prodává se na váhu. Můj jeden a Jardovy dva kopečky nás přišly na 300,- Kč. Ale co, jsme přece v Las Vegas. A jsou zde další komplexy - Paříž s Vítězným obloukem i Eifelovkou, na kterou můžete za vstupné vyjet výtahem, New York se spoustou typických budov, sochou Svobody a navíc obrovitou rychlodráhou, kde výkřiky návštěvníků jsou slyšet hodně daleko, je zde i Césarův palác, kde na vás dýchne Řím se spoustou staveb, soch i maleb od Michellangela A všude ohromné množství naaranžovaných květin, vodotrysků, akvárií, vodopádů. Nádherná zpívající fontána - my jsme slyšeli při tom písničku od Beatles - ale písně se střídají. Po chvíli je jasné, že toto vše se za jedno odpoledne a večer projít nedá. Takže spíš chodíme jen tak a nasáváme atmosféru. Na palmových ulicích vidíme limuzíny, zastavujeme se každou chvilku u nějakého pouličního představení. Někde skupina 5 mladíků (hlavně černochů) předvádí neuvěřitelné akrobatické kousky, jinde skvěle tančí a támhle hraje černošská kapela tak pěkný džez, že to rozhýbe nohama i staré babce. A když je nám na ulicích velké horko chodíme se svlažovat k příjemným vodním rozprašovačům. Ale uvnitř klimatizovaných budov si oblékám svetr. Toto střídání horka a zimy není moc příjemné. A po setmění přichází na řadu světla, neony, světelné kužely. Je tu všechno to, co si představujeme v bláznivých snech i to, co si ani představit neumíme. Nakonec jsme se ani do žádné hazardní hry nepustili. Ne že bychom tak škudlili, ale nebyl mezi námi nikdo, kdo by nám jednoduše vysvětlil, jak se ty automaty hrají. A poslouchat výklad v angličtině to by nebylo ono. Jeli jsme prostě do Las Vegas špatně připraveni. Jdeme unaveni spát. Před usnutím vstřebávám zážitky. Bylo to krásné, ale bylo toho moc. Děkuji a stačilo to. Las Vegas na neshledanou!

Dnes jsme vyjeli na nejdelší přesun (cca 600 km). Připomínám, že jsme v Nevadě, kde jsou z 90 % území pouště. Cestou jsme projeli Death Valley - to je nejhlubší bod západní polokoule - je 90 metrů pod hladinou moře. Opět jsme se kochali pohledem na barevné skály, kaňony, písečné duny a solná pole. Údolí se říká údolí smrti - je to kvůli nelehkému životu zdejších raných obyvatel a kvůli drsným podmínkám, kterým byli vystaveni - průměrná teplota v létě činí 45 stupňů. My jsme si drsné podmínky vyzkoušeli - na teploměru jsme naměřili 47,5 stupně. Zajímavá byla zastávka ve městě duchů. U silnice v poušti je postaveno několik dřevěných domů, které vypadají, jako když je před dlouhou dobou opustili náhle jejich obyvatelé.Takže můžeme nahlédnout oknem a vidíme na stole talíře s nedojedenou polévkou, dále zařízený pokoj a vše pokrývá vrstva prachu a pavučin. Před dalším domem leží velký pes. Opatrně našlapuji. Je živý nebo mrtvý? Bojím se jít blíž, všude cedulky - soukromý majetek, zákaz vstupu.
 

Posléze nám dojde, že je plyšový. Ale kopie opravdu dokonalá, od živého psa k nerozeznání. Jdeme k dalšímu domu. Zde sídlil šerif, vidíme opuštěnou kancelář i s šerifskou hvězdou a nahlížíme i do vězení, kde leží mrtvola (vycpaná). V osadě stojí i dům banky. Vše opuštěné, jako když obyvatelé museli náhle utéci před partou banditů. Docela vtipný nápad, jak turistům zkrátit cestu na dlouhé nudné cestě pouští. Den zakončujeme v městě Bakersfield, v hotelu u dálnice. Ale hluk od silnice nám stejně nevadí, protože máme puštěnu celou noc klimatizaci, která dělá mnohem větší kravál, takže žádný jiný hluk už neslyšíme. Uléháme docela hladoví, neboť v okolí je opět jen tradiční Mac Donald a jemu podobná bistra (hamburgry a hot dogy už nemůžeme ani vidět) a malá samoobsluha u pumpy. Sním o obyčejné české housce nebo chlebu. V malých obchodech u silnic se dostane spíš jen sladká buchta než slané pečivo.
 

Po cca 350 km přijíždíme do krásného města San Francisco. San Francisco leží u zálivu a výhody a krásy moře využívá opravdu maximálně. Je zde obrovský přístav, kam denně přijíždí mraky lodí, které vozí čerstvé úlovky. Ale připadáme si tu i jako v nějakém nádherném rekreačním středisku např. u Středozemního moře.

První, co upoutá každého návštěvníka již při příjezdu do města, je slavný most Golden Gate - jeden z nejdelších mostů, který vede přes záliv. Do zálivu vybíhají piery (mola), která jsou očíslovaná a nabízí pro turisty různé zážitky. Někde jsou shromážděny prodejci mořských úlovků - různé rybárny, hospůdky, kde můžete ochutnat kalamáry, chobotničky a všelijaké další mořské potvory. Na jiném molu - nejznámější a největší byl pier č. 39 - jsou obchody, kavárny, hospůdky, atrakce pro děti. Když jsme došli na konec tohoto mola k moři, čekala nás kromě nádherných výhledů na moře, ještě jedna zajímavost. Na pohyblivých ostrůvkovitých molech leželi namačkání jeden vedle druhého velcí lachtani - lvouni, kteří se vyhřívali na slunci. Občas se jim vytyčili hlavy a zase si hlavu položili - dost často na svého souseda. Bylo jich počtem minimálně padesát až šedesát. Žijí prý v takových velkých tlupách, kde bývá třeba jen jeden samec a ten má kolem sebe harém samic. My jsme viděli jen samé samice - ty mají hladké hlavy. Samec má kolem sebe jakoby hřívu - proto lvouni.

K obědu si dáváme nějakou rybí pochoutku a už pospícháme do vyhlídkového autobusu, který nás 2 hodiny vozí po městě. Řidič a zároveň výborný průvodce nás seznamuje se všemi krásami města. Vidíme typické stavby - slavnou Coit Tower - vysokou 64 metrovou věž, krásné parky, projíždíme čínskou čtvrtí, zastavujeme u mostu Golden Gate, a také vidíme strodávnou tramvaj, která je pro S.Francisco tak typická. Je to tramvaj, kam můžete naskakovat za jízdy, kde pasažéři visí z vně tramvaje držíc se za tyče. Tato tramvaj jezdí po ulicích, které mají neuvěřitelný sklon. Ano, to jsou ty ulice, které vidíme v různých filmech s tématy honičky v autech. Město je protkáno sítí ulic, které se prudce svažují k moři. Takže když jedete takovou ulicí dolů, připadáte si spíše jako na horské dráze než na městské ulici. Prohlížíme si slavnou ulici Lombard street. To je nádherná dlážděná ulice se serpentinami, a mezi nimi je velké množství krásných květinových záhonů a okrasných keřů. A protože se stojí na kopci, je zde k tomu všemu ještě nádherný pohled dolů na město a moře.

Po autobusu máme v plánu ještě výlet lodí. Do odjezdu lodě zbývá půlhodina. Opouštím tedy frontu v přístavišti a běžím si koupit něco k pití. Po 10 minutách se vracím a vidím jak naše loď právě zvedá kotvu. Sakra, jak to že odjeli dříve a beze mě? Jarda je pochopitelně taky na lodi. Naštěstí přicházejí ještě tři z naší skupiny, takže s nimi nastupuji do další (správné) lodi a jedeme se kochat. Já teda doslova, protože foťák i kameru má Jarda. Jedeme opět k mostu a objíždíme ostrov Alcatras, kde je dnes místo původní věznice muzeum. Jinak je sice slunečno, ale ledový vítr. A voda je prý tady hodně studená celý rok. I proto se prý žádnému vězni nepovedlo nikdy z pevnosti utéct. I ti, kteří překonali mříže, nikdy nedokázali doplavat z ostrova a v ledové vodě se utopili.

Po hodinové plavbě přistáváme. Zbytek naší party už na nás čeká. Jak se ukázalo sedli na loď, která jela o 30 minut dříve. Mají ze mě legraci, že se ohromně bavili, když mě pozorovali z lodě, jak zírám na odjíždějící loď. Nejvíc se prý bavil Jarda. Odjíždíme na hotel. Ještě se zastavujeme v supermarketu a kupujeme si večeři a vínko. Vracíme naše mikrobusy. Večer se slezeme na jednom pokoji - naštěstí jsou dost velké - a tlacháme a popíjíme. Od Moraváků se vyškoluji, jak chutná plné a prázdné víno. Nějaká nervozní obyvatelka hotelu (hotel je moc noblesní - jsou to spíš jen pokoje na pavlači) nás přijde žádat, ať nehlučíme. Jaký hluk? Normálně se bavíme. Nicméně po chvíli se rozcházíme a jdeme do hajan.

Druhý den jedeme tramvají, která staví blízko hotelu, znovu do centra města. Zajímavé je, že naše tramvaj nejprve sbírá cestující z okrajo-vých čtvrtí, kdy staví opravdu na každém rohu, nicméně po dojetí do centra vjíždí pod povrch a slouží vlastně jako metro. Jinak v metro- tramvaji máme pocit, že jsme spíš v Asii než v Kalifornii. Samí Číňani. A zbytek černoši. Rozhodně je bílá rasa tady v menšině. Couráme se po městě, fotíme a vyhříváme se na sluníčku. Dnes je podstatně tepleji než včera. Ve městě je dnes nějaká oslava. Všude vlajky, konají se různé závody - běžců, chodců, dětiček. Dozvídáme se, že se slaví 160 let od založení státu Kalifornie. Neodoláme a zaplatíme si jízdu v his-torické tramvaji. Ohromný zážitek. Vracíme se na hotel a odjíždíme na letiště. V 16 hod odlétáme směr New York. Let trvá asi 5,5 hodiny. Kvůli časovému posunu (o 3 hodiny) přistáváme v N.Y. v půl jedné ráno. Let byl v pohodě, akorát jsme měli docela hlad. Američané totiž zrušili na vnitrostátních linkách bezplatné občerstvení. Lze si jen zakoupit. A to se nám teda nechtělo. Ještě, že jsme dostali pití. Vždyť hlad je vlastně přeměněná žízeň, ne?
 

Dnes jsme putovali do posledního národního parku naší cesty a sice NP Sequoia. Na rozdíl od minulých parků, kde jsme obdivovali především skály, je tento zalesněný park příjemnou změnou. Park leží na západních svazích pohoří Sierra Nevady a jak jeho název říká rostou zde tisícileté gigantické stromy - sekvoje. Sekvoje jsou takové obrovité borovice, které dosahují až 80 metrů výšky a jsou mohutné i do šířky. Půdorys jednoho z gigantů byl namalován na plácku před informačním střediskem, a tak jsme si chtěli vyzkoušet kolik lidí obejme tento gigant. A ejhle naše 16 členná skupina na to nestačila. Kolemjdoucí návštěvníci nás nejdříve se zájmem pozorovali, ale pak se ochotně přidali a pomohli nám uzavřít kruh. A výsledek byl 23 lidí. Oldřichův dub by mezi těmito giganty vypadal asi jako miminko. Nejvíc jsme se těšili, zdali v parku nenarazíme na typického obyvatele Sierra Nevady - černého medvěda baribala. A měli jsme opravdu tu čest. Nejprve ještě při cestě autem jsme ho záhlédli na okamžik, jak se mihnul u silnice a zmizel v lese. Ale mnohem větší zážitek byl, když jsme šli pěšky. Kamarádi jdoucí vpředu po pěšině nás potichu upozornili a ukázali vpravo. A bylo to něco neuvěřitelného. Asi 50 metrů od nás kousek od potoka šel nejprve větší medvěd (prý máma) a za ním malý. Já jsem stihla zahlédnout až toho malého. Ale malý mi teda nepřipadal ani trochu. Myslím, že potkat medvědici s mládětem je ta nejmíň bezpečná varanta. Nicméně někteří odvážlivci z naší skupiny se rozběhli za medvědy a pokoušeli se je zachytit fotoaparáty. Jardovi se je podařilo dokonce nafilmovat kamerou. Nicméně byli jsme rádi, že medvědi odkráčeli směrem od nás a ne opačně. S medvědy se v tomto parku počítá na každém kroku. Na každém parkovišti visí cedule, kde upozorňují návštěvníky, ať nenechávají jídlo v autech, pokud nechtějí mít svůj vůz ošklivě poškrábaný. Jsou zde umístěné takové kontejnery, kde si můžete jídlo před medvědy schovat.
 

Hladoví a unavení si dáváme v bistru u výjezdu z parku kuřecí křidýlka a sýrový chléb - to je v podstatě pizza. Po dlouhé době si opravdu moc pochutnáme. A jedeme do motelu. A zítra nás čeká San Francisco!

A tady zápisky Danušky končí. New York ji svojí atmosférou a hektickým tepem velkoměsta pohltil natolik, že už neměla čas ani sílu dál pokračovat a plně se oddávala nástrahám tohoto světového centra.....
 

Ground Zero, Manhatten, plavba lodí k Statue of Liberty (Soše Svobody), výhledy na New Jersey, Brooklyn a Brooklynský most, 5th Avenue, Madison Square Garden, Times Squere, Central park, Wall Street a burze, shopping...... To vše už musíte poznat na vlastní oči. Budeme se těšit, že závěr těchto postřehů z cest ut dopíše nějaký další "účastník zájezdu". Moc se těším