Náš let s osvědčenou leteckou společností Austria airlines proběhl bez problémů. Po 9 hodinách jsme přistáli na letišti Bangkok, které patří k těm nejmodernějším a architektonicky nejzdařilejším na světě. Po setkání s průvodcem odjíždíme do 5 hvězdičkového  Regency resort, který se nachází na známé ulici Sukumvit. Večeříme v Cafe Nero přes ulici a po marné snaze vyměnit peníze odcházíme odpočívat do luxusních pokojů s prosklenou koupelnou. 

Ráno nás totiž čeká odjezd na řeku Kwai do Kanchanaburi. Je to místo, kde Japonci za druhé světové války budovali železnici „smrti“. Vedla 60 km jižně od Bangkoku přes řeku Kwai až do Barmy. Měla propojit Singapur, Malajsii, Thajsko a Barmu až do Indie, aby umožnila snadný přesun nejen nových vojáků verbovaných v těchto zemích, ale i válečného materiálu. Stavbu, původně plánovanou na 5 let, Japonci zvládli za 1 rok. Obětí nelidského zacházení, tvrdé práce, špatné stravy a katastrofálních přírodních podmínek (vedro, malárie, deště…) se stalo nejen 200 000 místních civilistů, ale i 8.000 vojáků z Austrálie, USA, Holandska a Velké Británie. Jako připomínka tohoto nelidského utrpení a lidských  životů byl vybudován vojenský hřbitov s pamětními deskami se jmény obětí a dvě muzea, z nichž jedno dokumentuje práci a technické plány železnice, druhé, situované v napodobenině jednoho z tábořišť vojáků, hlavně dobové fotografie, malby vojáků a jejich osobní věci. Velice působivý zážitek ruší ale zkomercializované okolí, které pochopitelně reaguje na neustále se zvyšující počet turistů.

Procházka po mostě přes řeku, který je ale už druhým mostem (původní dřevěný byl během několika měsíců činnosti zničen bombardováním) postaveným v roce 1942, je opravdovým zážitkem. Dva z oblouků mostu nejsou původní, protože i ony byly zničeny bombardováním v roce 1945, ale záhy po válce byly opraveny a část původní železnice byla obnovena. I my jsme absolvovali hodinovou jízdu vlakem  po originální železnici. Vagony, které sice z druhé světové války nepocházely, byly dřevěné, takže vytvářely autentickou atmosféru. Přejeli jsme přes most velkou řeku Kwai  v místech, kde se slévá dohromady s malou řekou Kwai, a vydali se do malebného údolí kolem malé řeky Kwai. Část cesty vedla železnice přes  dřevěné  mosty, přilepené na vytesaných skalních stěnách nad říčním korytem, což byla výborná příležitost pro všechny fotografy. Pořídit působivé snímky zde nebyl problém. Technické typy  účastníků, jako  např. Jožka, byly nesmírně udiveny takovými „ vychytávkami", jako „ klimatizace ve vlaku (starý zarezlý větrák)“, nárazníky, které téměř neexistovaly, psi v kolejišti i na peróně a řada dalších věcí.
Po obědě v restauraci s výhledem na dřevěné mosty nad řekou jsme vyjeli autobusem do resortu s nádherným ubytováním na plovoucích pontonech na řece Kwai. Odpoledne ještě krátká vyjížďka rychlou loďkou k místní jeskyni (Macocha ani Demanovská to ale nebyla). A pak rychle do bazénu, relaxace a večeře. 

Ráno se setkáváme na snídani a z některých unavených tváří lze vyčíst, že noc na pohupujícím se pontonu, šumící řeka a časový posun udělaly své. Ale všichni se statečně tváří, že je vše v pohodě. Naštěstí jsou všichni zcestovalí a ví, že odpočívat a relaxovat budou až po návratu domů, neboť poznávání a cestování vyžaduje svoje oběti J.

S krátkou zastávkou v muzeu JEATH (tábořiště stavitelů železnice) se přesunujeme do Bangkoku na odpolední let do Chiang Mai. Odlétáme s leteckou společností Bangkok air do severního Thajska a už se těšíme, že v místním hotelu Holiday Inn zůstaneme 2 noci. 

Další den nás čeká hezký kousek thajské přírody. Jako první navštěvujeme botanickou zahradu královny Sirikit, která je součástí projektů thajského krále. Je to panovník, kterého národ velmi miluje, který je na trůnu již celých 72 roků – nejdéle panující panovník v historii. Jeho dobrým zvykem je chodit mezi prosté lidi diskutovat jejich problémy, vždy s fotoaparátem, zápisníkem a tužkou. Poté s týmem odborníků navrhovat jejich řešení. Mezi jeho projekty patří například projekt samostatnosti rodin Thajců – 30% pozemků musí sloužit jako zásobárna vody pro časy sucha,  30% na pěstování rýže, 30% na ostatní plodiny a 10% na domácí zvířata. Thajští farmáři tento projekt přijali za své a podle tohoto systému hospodaří. Projekt botanické zahrady královny Sirikit je podobným projektem. Park byl založen v roce 1992, poskytuje pracovní příležitosti mnoha zahradníkům z řad místních obyvatel.
Sloní farma, ve které se chovají a cvičí sloni pro představení turistů, stojí určitě za návštěvu. Z dnešní populace 400 slonů žijících v severním Thajsku jenom 3% slouží svému původnímu účelu – práci v lese při těžbě  týkového dřeva.
Cvičení sloni předvádí svoje umění: nasazují a sundávají klobouky nejen svým cvičitelům, ale i okolo přihlížejícím  turistům, malují, hrají fotbal, foukají na foukací harmoniku a nakonec předvádějí práci s kmeny týku. Nádherná podívaná. A jako bonus na závěr hodinový výlet na slonech do džungle.

Po obědě se věnujeme buddhismu. Výjezd do místních hor k impozantnímu chrámu  Wat Doi Suthep s nádhernou chedi (stupou) s ostatky budhy.  Trh Talad Wararot je největším městským trhem. Závěr našeho dne je magický – zapadající sluníčko nad Wat Phra Sing a Wat Chedi. 

Další den ráno odlétáme z letiště Chiang Mai přes Bangkok do Barmy. Bohužel žádné letové spojení přímo mezi Chiang Mai a Yangonem neexistuje  a tak musíme vzít zavděk touto komplikovanější variantou.

V barmském hlavním městě Yangonu (dřívějším Rangunu) začíná námi všemi asi nejvíce očekávaná část  našeho asijského programu.  Po ubytování v hotelu Chatrium začínáme okružní jízdu městem. Nejdříve návštěva tržnice, která je přesunuta z posledního dne návštěvy Barmy na den první, abychom na ni  měli více času, a poté průjezd městem se zastávkou u pagody Sule, která je takovým geografickým bodem města. Zastávka u krásného jezera s replikou královské lodi, na které se nachází luxusní restaurace, tuto projížďku zakončuje.

Ráno odlétáme  do Baganu. Nádherné, civilizací neporušené a nedotčené místo. Cestou z letiště  se  nejprve zastavujeme na tržišti, které je součástí  každodenního života místních obyvatel. Koupíte tu vše potřebné, vlastně takové ,,schopping center“ pod širým nebem. Je to místo, kde se odehrává hlavní obchod:  zelenina, ovoce, koření, látky, nádobí, nářadí, pečivo, čerstvé ryby, zkrátka a jednoduše vše. Poté se vydáváme do hotelu na ubytování. Krásný resort na řece nás velice mile překvapí. Je komplexně vybaven vším, co turisté očekávají. Odpoledne nás čeká hlavní bod našeho programu: Tisíce chrámů, postavených ve 13 století (původně jich bylo 7.000), v současné době zbylo asi 2500) mezi kterými projíždíme po prašných silnicích, (asfaltové tu v celé Barmě téměř neexistují), nás fascinují. Nikdo z nás takovouto podívanou  nečekal. Nádherné stupy, zbytky klášterů, temply – některé z nich navštěvujeme a nestačíme obdivovat jejich skvostnou architekturu, uměleckou výzdobu, zlaté sochy Buddhů. Vystupujeme na jednu ze stup a nemůžeme se nabažit pohledu na celé to obrovské množství chrámů.  Po obědě v místní  stylové restauraci s vyhlídkou na řeku pokračujeme v prohlídce. Závěrem dne  projíždíme  bryčkami znovu vše, co jsme viděli při prohlídce autobusem. Děti, které prodávají pohlednice a suvenýry za námi běhají, aby prodali. Vydrží rychle běžet dlouhou cestu a tak jim dáváme dolar, aniž bychom něco kupovali, jako odměnu za jejich vytrvalost. Den končíme vyjížďkou po řece Ayeyarwada, která má být vrcholem dne. Zapadající sluníčko osvětlující pozlacené věže stúp a chrámů a odrážející  je do vodní hladiny. Bohužel to štěstí nemáme, protože dnes je  zataženo. Nevadí, protože  projížďka sama o sobě  je zážitkem. U řeky se odehrává život místních lidí: zde se myjí, koupou, perou, myjí nádobí, zavlažují. Je zajímavé je pozorovat. Lodník zastavuje pohupující se loď, abychom si atmosféru mohli vychutnat. Nevšimne si však, že nás proud unáší na mělčinu a tak zažíváme dobrodružství…Uvízneme v bahně a musí nám přijít na pomoc místní rybáři, povalující se v chatrčích na protějším břehu. A tak se dostáváme pohodlně do malého přístaviště, kde na nás opět čekají všechny děti, které nám celé odpoledne  svoje pohlednice a suvenýry nabízely u všech ostatních památek. Na závěr nám průvodce chce ukázat krásnou výzdobu malého templu – fresky, na jejichž restaurování se sám podílel. Templ je zamčený a tak průvodce ujíždí pro klíč na mopedu místního mládence, kterého přemluví,  a svícením lampou nám tyto skvosty ukazuje.

A pak nás očekává vrchol naší cesty – jezero Inle lake. Přelétáme na malé vojenské letiště, které svou organizací připomíná spíš malé nádražíčko. Je ale přísně střežené, obehnané plotem, za který místní nemají přístup. Zavazadla  nám personál  naloží na dřevěnou káru a přivezou  je za plot na parkoviště k přistavenému autobusu. A začíná naše cesta k jezeru, kde se zastavil čas.

Ještě než ale k jezeru dojedeme, zastavujeme u malé klášterní školy: zde se učí malí chlapci základům buddhismu. Můžeme vstoupit do dřevěné budovy kláštera a pozorovat je při jejich studiu. Víc než monotónní přeříkávání modliteb je, zajímáme ruch na ulici a samozřejmě my. Štefan zaujme pozici studenta mezi mnichy a moc mu to sluší. Můžeme se dokonce podívat do prostor kláštera, kde chlapci tráví svoje mládí. Holá podlaha s rohoží místo postele, pár osobních věcí zavěšených na stěně nad rohoží. Tyto kláštery jsou v podstatě jedinou možností pro chudé rodiny, jak poskytnout svým dětem alespoň nějaké vzdělání.

Na jezeře žije asi 20 tisíc lidí, kteří naprosto přizpůsobili svůj život přírodním podmínkám této oblasti. Na vodní hladině vybudovali nejen svoje domy na kůlech, ale i vodní zahrady, kde jsou schopni vyprodukovat vše, co ke svému životu potřebují.  Na jezeře se pohybují na úzkých dlouhých lodích, na které nasedáme i my, abychom se dopravili na protější  břeh jezera k našemu hotelu. Cesta trvá asi půl hodiny a naše první setkání s jezerem je fascinující. Vodní hladina posetá  loďkami rybářů, kteří od časného rána loví ryby naprosto ojedinělým způsobem pomocí speciálních vrší, bravurně tyto  loďky ovládající s neuvěřitelnou šikovností  a to ve stoje pouze jedním pádlem s pomocí jedné nohy,  neúnavné dolování vodních řas a trávy  z jezerního dna, které pak slouží jako hnojivo na plovoucích zahradách, loďky plné vesničanů putujících za obchodem na druhý břeh jezera, spousta vodního ptactva a to vše lemované horami, které dotvářejí neuvěřitelnou scenérii.

Navštěvujeme místní trh, na který přijíždí obyvatelé vesnic na jezeře na svých loďkách. Neuvěřitelný zážitek, s jakou bravurností parkují svoje lodě, s jakým klidem se dostávají se zácpy stovek lodiček. Poznáváme etnika Pa-O a Intha.  Pokračujeme ke klášteru Phaung Daw U, překrásné stúpy, kde si můžete zaplatit opravu jedné z nich a za to tam bude navždy na tabulce vaše jméno. Připadá nám to až škoda, protože tajemno polorozpadlých a stromy prorostlých historických stúp pozlacené zrekonstruované stúpy nenahradí. Pokračujeme do jedné z vesnic na jezeře, kde se seznamujeme s výšivkami, rukodělnými pracemi a taky potkáváme dva Znojmáky. Svět je malý.  Setkáváme se zde ale také s ženami, které mají jako šperk na krku od dětství kovový krunýř, tedy spíše kruhy, které se postupně přidávají, a krk se natahuje. Krční  a také kolenní svaly (mají kruhy i na kolenou) pod kovovými kruhy atrofují a tak je vlastně zhola nemožné se jich někdy v budoucnosti zbavit. Nezávidíme jim.

Inle lake je asi nejsilnějším zážitkem na naší cestě. Pokora a úcta k lidem, kteří zde žijí, a k přírodě, která k nim byla tak štědrá a nadělila překrásnou krajinu

Ráno se pomalu loučíme s jezerem, projíždíme plovoucími zahradami do přístavu na břehu jezera a připravujeme se na odlet do Bangladéše.
 
Přílet z chudobné, ale překrásné Barmy do Bangladéše, je pro nás tak trošku civilizační šok. Jiné náboženství znamená také jiný životní styl, jiný vztah k přírodě, jinou úroveň úplně všeho. Dháka jako hlavní město byla založena v 16 století a nebýt ulic plných aut, nově vystavených sídel bank a firem, dalo by se říci, že jsme se tam vrátili. Nebo alespoň o 100 let zpátky. Ulice plné pestrobarevných rikš, lidí krásně barevně oblečených a fascinovaných bílými turisty. Zde se opravdu cítíte jako VIP. Houfují se za vámi celé šiky fascinovaných dětí i dospělých, jdou s vámi v zástupu po celou dobu vaší prohlídky jakékoliv turistické zajímavosti, fotografují si vás na své mobilní telefony. Oboustranně úžasná podívaná.

Při okružní jízdě Dhakou se dostáváme k nejvýznamnějším památkám tohoto města: Pevnosti Lallbagh, kterou nechal postavit bengálský princ pro sebe a svoji milou, která však předčasně zemřela a princ, stižen velkým žalem, už pevnost nedokončil. Princezna je pohřbena v ústřední budově krásného parku. Před ní jsou další 3 tumby, z nichž 2 jsou dětské. Tato pevnost usiluje o zápis na seznam UNESCO. Je pátek, což  je muslimská neděle, a tak zahrady v pevnosti  jsou plné místních návštěvníků, kteří víc než svoji historickou památku houfně doprovází bílé turisty. Jak poznamenal Štefan: v celé Bangladéši je 17 bílých turistů a 13 z nich jsme my. Tak to přesně sedí.  

Přesouváme se k chrámu Dhakeschwari . Tento hinduistický templ z 11 století dal jméno hlavnímu městu: Dhake je buben, na který se v tomto chrámu bubnuje a v okolí tohoto chrámu se nacházelo mnoho podobných instrumentů. Buben dal jméno napřed chrámu a potom i celému městu.

Zastavujeme krátce u památníku bengálského jazyka. Po druhé světové válce byla Bangladéš součástí Pákistánu jako východní Pákistán a Dháka jeho druhé město. Pákistánci prosazovali jako úřední jazyk URDU, východní Pákistán však nechtěl v žádném případě na toto nařízení přistoupit a prosazoval jazyk BANGLA. V roce 1952 došlo k velkým protestům studentů na dhácké univerzitě, kde přišlo o život několik studentů. Tento moment nastartoval 20 let trvající boj za osamostatnění východního Pákistánu. V roce 1970 obsadila pákistánská armáda Dháku ve snaze přinutit místní obyvatele k poslušnosti. Těm však pomohla indická armáda a rozpoutala se 9 měsíců trvající revoluce, při níž přišlo o život 3 miliony lidí. Výsledkem však bylo získání nezávislosti a v únoru 1971 byl vyhlášen samostatný stát Bangladéš.

Další krátkou zastávkou je architektonický skvost – sídlo anglického místodržícího – Lord Carzon Hall. Dnes je součástí univerzity. 
Jediná mešita, kterou smí turisté navštívit a která je přístupná i pro ženy, je mešita Star Mosque. Vystupuji v kraťasech a směle se hrnu dovnitř. Těsně před vchodem mě zastavuje rozzlobený muslim a vykazuje mě tam, kam v muslimském světě ženy patří. Ještě že žiji v jiném světě. Asi bych s tím měla velký problém. Nicméně vzbudím velkou pozornost všech mužů od těch nejmenších, až po ty nejstarší. Bílá žena, krátké kalhoty, tričko na ramínka, plíce vyvinuté – to prostě hned tak ve svém světě nevidí. A tak fotím děti, které se vzájemně strkají, snaží se dostat do záběru a pak pobaveně vykřikují a smějí se, když jim obrázky ukážu a oni se poznávají.

Dál kroužíme podvečerním desetimilionovým městem kolem univerzitních budov, sídla premiérky, která je v současné době na návštěvě Číny, opevněných budov a úřadů ministerstev, přeplněnými ulicemi plnými pouličních tržnic, obchůdků a života. Poslední naše zastávka je před skvostným architektonickým dílem, na nějž jsou Bangladéšané velmi hrdí a to moderní budovou parlamentu z roku 1995. Je dílem slavného amerického architekta Luse I. Khana. Zasedá v něm celkem 300 poslanců a součástí celého areálu jsou i velmi moderní a architektonicky velmi zajímavé byty pro všech 300 zákonodárců od stejného architekta. Celý parkový areál je propojen vodními plochami.

Na večeři zastavujeme před odstaveným letadlem, které je místní atrakcí. Pro nás, po 11 letech za jednu okružní cestu po Asii tak trošku masochismus. Ale snaha místního majitele partnerské cestovní kanceláře se cení. Jídlo velmi dobré.
Nocleh v místním 5 stars hotelu Regency na rušné 4 proudé silnici na letiště je také zážitkem. Ale my co máme dobré spaní, jsme v pohodě. 

Dnes ráno vyjíždíme z Dháky na jih do největšího přístavního města v Bangladéši – Chittakongu. Je zároveň druhým největším městem bývalého Bengálska. Na cestě máme 3 zastávky. Nejprve nás čeká nejstarší hlavní město Bengálska – Old PANAM city s velmi pěknými stavbami z 16. – 18. Století. Ulice je ovšem opuštěná, stavby zdevastované, zazděné dveře i okna. V ulici však pulzuje život. V místním paláci je umístěno muzeum, kde máme možnost v několika místnostech vidět artefakty z 18. – 20. Století. Akceptujeme historii a kulturu, ale jinak nezajímavé.

Odjíždíme dále směrem na jih a asi nejsilnějším zážitkem pro nás je způsob jízdy místních řidičů. Než pochopíme, že náš řidič má situaci pevně v rukou a že vše zvládá, zažíváme opravdu dramatické chvilky. Nutno podotknout, že během cca 70 kilometrů vidíme 4 havárie, 2 plně přetížená, nesmírně omlácená a stará nákladní auta (tak tu vypadají všechna), z toho jedno se smrtelným úrazem řidiče – převrácené na střechu, plně naložené kládami. Předjíždění na dvojité plné čáře a 3 aut včetně nákladních a autobusů vedle sebe a do protisměru není výjimkou. Do toho všeho rychlost kolem 8é – 90 km, lidé s rikšami, vozíky, pěší i zvířata. |Zkrátka zážitek pro silné nervy. Naštěstí je náš řidič má.

Další zastávkou je Comilla – archeologické naleziště starých buddhistických chrámů. Nejstarší z nich pochází z 6. století.  Jsou to skutečně už jenom základy. Bangladéš je kolébkou buddhismu – princ, který meditací dosáhl Nirvány, pocházel z oblasti pod Himalájemi. Dnešní Bangladéš však prošla náboženskými proměnami. Budhismus byl v 11. – 13. Století nahrazen hinduismem, od 14 století, kdy se stal samostatným sultanátem Bangla se zde začal praktikovat islám. A tak vzácné stupy a chrámy byly zubem času úplně zničeny. Jedinou památkou na sochy Buddhů je polovina sochy v jednom z templů, která je chráněna silnou mříží. V dalším areálu je  největší templ, kde jsou základy nejen hlavního chrámu, ale i 114 mnišských cel, které obklopují základy chrámu.

Zastávka na oběd v restauraci u benzinové pumpy při silnici je také velkým zážitkem. Nutno však podotknout, že jídlo je velice chutné. Sice nám při objednávání trošku nerozumí, ale jinak v pohodě.
Není výjimkou, že proti nám jedou vedle sebe na úzké silnici 3 a my se tam ještě musíme vejít taky. Není divu, jak otřískaná všechny auta jsou. Náš autobus zatím bez šrámů. Tak uvidíme, jak to dopadne.

Na příjezdu do Chitakongu se setkáváme nejen se všudy přítomnými stánky s čímkoliv. Ale hlavně- recyklace čehokoliv. Staré lodě jsou rozebrány na jednotlivé části kovů, které se rozřezávají a prodávají zpět na tavení. Starý nábytek, odpady, zkrátka všechno. Neuvěřitelné.

Nocleh v 4star hotelu Agrabad proběhne v klidu, jen asi 4krát v průběhu večera vypadne elektřina. Na všechno jsou tu připraveni. V pokoji jsou svíčky i sirky, kterých ale není třeba, protože během několika sekund je opět světlo. Jožka slaví opožděný svátek (včera nebylo možno koupit alkohol) a tak se po večeři setkáváme všichni v baru. Místní hudební skupina sice pěje hezky, ale nám to vůbec nedovolí konverzovat a tak popíjíme pivo Heineken, nejdražší pivo v mém životě. 575 taka, což je asi 8 dolarů. Nu což, v muslimské zemi je to třeba respektovat.

Ranní projížďka přístavištěm a opět výjezd sběrnými surovinami na zpáteční cestu. Už víme, jaký nás čeká adrenalin, a pomalu si zvykáme.  Průvodce nám říká, že jsme v Bangladéši velmi krátce, že minulá skupina tu byla 21 dnů, což Štefan komentuje slovy, že by to byl dobrý tematický zájezd pro „svokry“. Na to nás Peter pobaví několika vtipy o svokrách (např. potká Jano svokru jako ide  na bycikli. Svekruš, kam idete? Janko na cintrorýn. A svekruš, kto privezie kolo nazpet? Nebo: Janko pozerá fotbal, přiběhne k nemu manželka a hovorí: čo ty starý, fotbal tu pozeráš a vedľa ti zomiera svokra. Neideš sa s ňou rozlúčiť? Janko zoberie fľašu slivovice, 2 poháriky a ide za svokrou. Tak čo svokra, ako? Ale Janko zle je, tak všeliako, asi už tu dľho nebudem. A tak svokra, nedáme si kapurkovú?
Měli jsme v programu výjezd na nějaký vrchol, kde měl být pohled na Chitakong, ale jedeme stále na sever, město už je za námi, takže  nevím. Ale ano, teď odbočujeme a za nepředstavitelného chaosu na místním tržišti se propracováváme vzhůru do kopce. Je to sice již několik set metrů za městem, ale chrám boha Šivy, kde žil se svojí manželkou 1 rok se vysoko nad námi rozprostírá a svojí bílou barvou svítí do krajiny. Je to jediné místo, kde je v Bangladéši termální pramen. Když se jdeme podívat do míst, kde vyvěrá, je tam jenom zpustlá stavba, ve které žádná voda není. Tak tomu budeme alespoň věřit. Cestu nahoru naším autobusem jsme z bezpečnostních důvodů odmítli a tak ve 40 stupňovém vedru vyjdeme alespoň kousek k jednomu z menších chrámů. Šivu necháme v klidu shlížet blahosklonně na krajinu, aniž bychom se za ním do strmého kopce vydali pěšky.

Adrenalinová cesta do Dháky. Po asfaltové silnici, plné různých dopravních prostředků a výmolů se přímo řítíme 80 kilometrovou rychlostí bez ohledu na vesnice a vesničany.  Po cestě máme ještě oběd v lokální restauraci a potom už jenom shopping v Dháce.  Snad nakoupíme nějaké dárečky. Ještě že v našem hotelu byl obchod, kde se dala koupit slonovina, perly a kožené zboží. Návštěva obchodního domu se nevydařila, protože slibované 7. patro nebylo plné lokálních suvenýrů, ale značkových obchodů. No nic. Poslední pokus nakoupit místní umění děláme příští den dopoledne. Faridul, majitel cestovní kanceláře se úžasně snaží, ale ani tento nevyjde. Je totiž tak obrovský provoz ve městě, že před cílem musíme obrátit autobus zpět do hotelu, abychom stihli náš odlet. Zkrátka a dobře, to je prostě Bangladéš - země jazyka Bangla.